Den vítězství


Každý rok počátkem května svět vzpomíná na události téměř sto let staré. Jedni to dělají se zármutkem nad ztrátami a s vědomím nutnosti zachovat mír, jiní s podrážděním a pokusy přepisovat historii. Není pochopitelné a je podivné, že současně, kdy někdejší agresor pečuje o hroby padlých vítězů, potomci těch, kdo byli osvobozeni, tyto hroby odstraňují.

Žijeme v samotném srdci Evropy, mezi Poláky, kteří vyhazují do povětří památníky sovětským vojákům, a Němci, kteří vynakládají miliony na údržbu jejich hrobů. A v samotné Praze je ulice maršála Koněva (Koněvova) i řada ulic pojmenovaných po rudoarmějcích padlých v květnu 45. Proto je sotva třeba vysvětlovat, jaký má v Česku většina obyvatel vztah k památce na ruské vojáky.

Československo se stalo poslední zemí, za niž sovětští vojáci položili svoje životy, dokonce už po oficiální kapitulaci fašistického Německa. Ještě od 10. do 11. května společně s československými partyzány bojovali za svobodu místních obyvatel, které po stovkách tisíc (ke konci roku 1941 dvě stě tisíc obyvatel Protektorátu Čechy a Morava a dalších 350.000 v roce 1943) odvezli jako otroky do Německa, spalovali v koncentrácích a týrali v mučírnách gestapa.

Možná právě proto, že v roce 1939 téměř bez jediného výstřelu padlo Československo a Hitler byl přesvědčen, že zbytek světa dobyde stejně snadno. A ať se někdo pokusí tvrdit, že Češi měli z Němců radost, historie mluví o něčem opačném - tento nevelký národ přinášel hrdinně svůj vklad k vítězství.

Antifašistický odpor v Československu se projevoval v bojkotu, stávkách, propagandě a sabotážích – výrobě nekvalitní válečné produkce. Jen v roce 1939 došlo v 31 podnicích k 25 stávkám, za něž mnozí zaplatili životem ve fašistických mučírnách. V červenci 1941 během bojů o estonské město Toila se zjistilo, že četné miny vypálené německým vojskem nevybuchují. Když je zkoumali, bylo zjištěno, že místo výbušniny byly naplněny pískem a v jedné z nich se našel lístek s textem „pomáháme, jak můžeme“, napsaný českými dělníky.

Českoslovenští účastníci odporu, vojáci československého armádního sboru vyřadili z bojů 30 225 nepřátelských vojáků, zničili 156 tanků, 38 letadel, 221 děl, 274 automobilů a množství další techniky, ukořistili velké množství zbraní, vybavení a vojenského materiálu. Ztráty 1. československého armádního sboru představovaly více než 11.000 vojáků.

Nenahraditelnou ztrátu mezi civilním obyvatelstvem české metropole způsobilo americké bombardování Prahy 14. února 1945, během něhož 60 amerických letadel B-17 Flying Fortress shodilo na nejobydlenější čtvrti 152 bomb. Bylo zničeno přes sto historických budov, desítky průmyslových objektů, zahynulo 701 a bylo zraněno 1184 osob. Později to Američané označili za „chybu“ pilotů. Zda tomu tak opravdu bylo nebo ne – nevíme, ale český národ jim velkomyslně odpustil smrt spoluobčanů. Neodpustil ale 108 lidí vojákům Varšavského paktu v roce 1968. Přitom mladí občané současného demokratického Česka zapomínají v májových dnech na půldruha sta tisíc zmrzačených a zabitých sovětských vojáků zachraňujících bratrský národ Československa a uctívají památku a vděčí za hrdinství armádě USA.

Ráda bych věřila, že politici při vzpomínkových projevech na památku tohoto roku budou poctiví a společně před tváří historie vzpomenou na hrdinský čin ruského Ivana, ukrajinského Petra a dalších příslušníků národů SSSR, kteří očistili Evropu od nacistické skvrny.

Blahopřeji všem ke Dni vítězství.

Ať je věčná památka padlým!

S úctou

šéfredaktorka Olga Dovgaň